Rozhovor: Jak jsem díky alopecii začala podnikat

Nedávno jsem měla možnost poznat jednu skvělou ženu, která vede internetový obchod s parukami. A protože mě zaujal její příběh, proč si e-shop založila, požádala jsem ji o rozhovor, který vám nyní přináším.

Dobrý den, Blanko, vím, že jste prodělala alopecii. O této nemoci jsem již slyšela. Mohla byste nám říci, o co se jedná?

Alopecie (vypadávání vlasů částečné, nebo úplné) je autoimunitní onemocnění, o kterém se moc neví. Neví se přesně, jak vzniká, ale častým spouštěčem může být stres či nějaká nemoc. Byť je to celosvětově rozšířený problém, jenž trápí podle statistik více než sto padesát milionů lidí, bez rozdílu věku a pohlaví, tak není jasné, proč. Neexistuje ani dostatek studií. Nicméně, díky internetu a médiím se tato informace dostává častěji do povědomí běžných lidí a medicína se začíná o tento problém více zajímat.

Jedná se většinou o nebolestivé onemocnění. Uvádím většinou, protože každé tělo reaguje jinak a každá forma je jiná. Onemocnění není dědičné.

Známých je několik forem. Jedna je alopecie areata, při níž vypadají "jen" ložiska, která někdy zarostou, někdy ne. Pak existují různá označení podle míry výpadu a posledním stádiem je pak alopecie totalis/universalis. To mám já. Znamená to, že vypadne vše, včetně ochlupení.

Dá se tato nemoc vyléčit? Nebo je ztráta vlasů nevratná?

Ano, nemoc se dá vyléčit. Je mnoho případů, kdy např. změna stravy či změna životního stylu, myšlení apod. udělala z alopecie totalis znova vlasatého a řasatého člověka. A to je na alopecii to pěkné - není to konečné stadium. Konečným si ho vytvoříme my, pokud nemoc přijmeme jako nevyléčitelnou. Myslím si, že nám tělo dává jasný signál. Z psychosomatického hlediska jsou vlasy symbolem životní síly. Pokud o ně přijdeme, tak je to špatně. Tělo se nám snaží říci, abychom se zastavili, něco si uvědomili nebo něco změnili. U každého to může být jiné. Někomu stačí změnit stravování, jinému bude stačit jóga, dalšímu zase odstěhování se do hor... Tu cestu si musíme najít každý sám, i když je to děsně těžké.

Možná to i já jednou dokážu a své vlasy, řasy, chlupy v nose budu mít zase zpět :)

Kdy jste se setkala s alopecií poprvé? Bylo to v období puberty, nebo mnohem dříve?

První kolečko bez vlasů jsem našla asi v 16 letech, takže v pubertě. Bylo to mé první setkání s alopecií. Díky homeopatii jsem naštěstí zvládla tuto zkušenost v můj prospěch a vypadaná ložiska mi asi do roka zase zarostla.

O vlasy jste ale přišla později, že? Kdy jste přišla o všechny vlasy, obočí, řasy...?

Ano, o vlasy a zbytek jsem přišla o pár let později, když jsem měla těsně před závěrečnými zkouškami na vysoké škole, to mi bylo zhruba 24 let. Stres ze závěrečných zkoušek a obhajob udělal své. Objevila se nová ložiska a ta již nezarostla. Trvalo mi několik let, než jsem se s tím naučila žít. Několik let, kdy jsem skoro noc co noc brečela do polštáře a snažila se najít alternativní cestu, jak alopecii vyléčit. Cestou bez chemikálií; skrz klasickou medicínu totiž nejdu - pokud to není životu nezbytné, raději být bez vlasů než na kortikoidech.

Jste krásná žena, ale je mi jasné, že lidi na každého, kdo se nějak odlišuje, koukají a honí se jim hlavou spousta otázek. Jak dlouho vám trvalo, než jste se se ztrátou vlasů smířila? Máte nějaký návod pro ostatní, jak by se měli se ztrátou vlasů vypořádat?

Vzhledem k tomu, že jsem byla vždy nesebevědomý člověk, ztráta vlasů a vyjít ven poprvé v šátku nebo v paruce pro mne byla strašná zkušenost. Dříve jsem ani nechtěla jíst jídlo na veřejnosti - co kdyby mi něco ukáplo a lidé by to hodnotili. Takže vznik alopecie jsem nesla velice těžce.

Postupně jsem začala o všem mluvit, mezi kamarády, známými, ale i cizími lidmi, až mi přišla alopecie jako normální stav, za který se nemusím stydět. A tak jsem se s tím sžívala a zjišťovala, že mluvit o tom otevřeně je mnohem lepší než se snažit problém zakrývat. A to bych poradila každému, kdo je v začátcích - je dobré brečet, je dobré se vztekat, je dobře cítit křivdu a klidně i závidět ostatním vlasy- tímto obdobím si musí projít každý, kdo má alopecii či jiné problémy s vlasy. Ale když se za to nebudeme schovávat, neztratíme víru, že jednoho dne bude líp, vše půjde snáz a možná překvapíme sami sebe, co jsme v nás našli.

Já nyní alopecii beru jako zkušenost, kterou musím v tomto životě projít, abych mým dětem ukázala, že vzhledový handicap nemusí být životní překážkou, a věřím, že z mých dětí vyrostou empatičtí a soucitní lidé, kteří nebudou na lidi bez ruky, s popáleninami nebo bez vlasů koukat skrz prsty - třeba právě proto mám tu alopecii mít, abych něco předala svým dětem.

Ale to jsou jen mé domněnky a úvahy, o nichž bych dokázala mluvit dlouho. Takže závěrem bych všem poradila mluvit a mluvit.

Kdy jste si vyzkoušela svoji první paruku?

Když jsem zjistila, že v šátku se cítím opravdu špatně. Šátek jsem zvolila v době, kdy jsem již nemohla přečesávat lysiny svými zbylými vlasy. Nosila jsem ho skoro rok, než jsem zjistila, že to není pro mě - nejen, že jsem nemohla i kvůli tomu najít práci, ale lidi strašně pokukovali.

Když jsem si pořídila první paruku (byla to syntetická, s ofinou), cítila jsem se také strašně, ale již jsem zapadla do davu. V tu dobu mi vypadaly jak řasy, tak i obočí - to bylo asi nejhorší období. Nebudu lhát, spoustu nocí jsem probrečela a dlouho jsem záviděla lidem jejich vlasy, jejich možnost se v létě jít vykoupat a potopit si hlavu. Ale časem vše přebolí a díky parukám, které jsem našla v zahraničí a které se snažím představit i zde v Čechách, jsem zjistila, že vlastně není nic strašného nemít vlasy či řasy - obočí se vytetuje, řasy nalepí a paruka nasadí :)

Kolik paruk jste si za tu dobu pořídila?

Nikdy jsem to nepočítala, ale již jich několik bylo. Myslím, že takových 15 paruk by to mohlo být. Mé parukové začátky byly o tom, že jsem jednu musela nosit min 2 roky, (protože na další jsem neměla ušetřené peníze), i když již dávno ztratila svůj vzhled. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, jak paruku doupravit, vypadané vlasy či prasklý podklad jsem si opravila dopoutkováním a přešitím. Ale tato varianta se mi stále nelíbila - neměla jsem čas ani chuť stále opravovat paruky.

Kdy se zrodila myšlenka otevřít si vlastní e-shop s parukami?

Myšlenka ohledně prodeje paruk se zrodila vlastně hned v té době, kdy jsem začala nosit své první paruky. Ale tehdy nebyl ten správný čas. Ten nastal až v době, kdy jsem byla na rodičovské dovolené, a tudíž jsem měla možnost vyzkoušet, co mohu dělat a co ne. Forma e-shopu byla zvolena kvůli menším počátečním financím, než kdybych si otevřela kamenný obchod. Zatím je ale vše v počátku, nabídka není tak pestrá, vše se bude postupně rozvíjet a zaplňovat.

Jaké druhy paruk vlastně existují a jaké jsou mezi nimi rozdíly?

To je otázka, kterou nelze jednoduše zodpovědět. Je to celkem obsáhlé téma, ale v základu se dělí na paruky z pravých vlasů a na paruky ze syntetického materiálu.

Dále se pak dělí podle toho, zda chcete paruku na míru, která je zhotovena podle odlitku hlavy či přesných rozměrů, je zpracována komplet ručně a ve většině případů jde o paruku celopoutkovanou (to znamená, že je vlas po vlasu poutkován na monturu/tyl, který navozuje pocit kůže a vlas jakoby vyrůstá z pokožky), anebo jsou paruky univerzální, které sedí většině velikostí a typu hlavy. Ty univerzální jsou opatřeny háčky a díky nim lze paruku upravit na požadovanou velikost. Nejen tyto univerzální, ale i paruky zhotovené na míru se pak dělí i podle druhu zpracování podkladu - můžete mít kombinaci ručního poutkování a strojního (třásně), či paruku zhotovenou pouze z třásní - to je pruh navázaných vlasů, který je šitý na podklad. A tak dále. Je mnoho druhů paruk a každý výrobce vlastně vyrábí jinou paruku. Některé jsou nositelné pouze s ofinou a vyčesání culíku, přehození patky na jinou stranu nepřichází v úvahu, některé jsou zase zpracované tak, že již skoro nepoznáte, že je to paruka. Já se snažím dodávat tu druhou variantu paruk - tedy je možné nosit odhalené čelo, vyčesávat culíky, nosit drdoly apod.

Váš e-shop se jmenuje www.nahlave.cz. Název jste vymyslela vy sama?

Ano, název jsem vymyslela sama. Piloval se několik měsíců - vlastně ještě v době, než jsem se rozhodla, že do podnikání půjdu. Věděla jsem, že v názvu určitě nechci své či nějaké jiné ženské jméno (většinou salóny s prodejem paruk mají takové označení v názvu a mně se to...no, moc nelíbilo). Název měl několik variant, ale ty většinou měly zabrané domény, takže nakonec vznikl tento a já jsem s ním spokojená.

Je dobré, že sortimentu rozumíte a dovedete svým zákaznicím poradit. Úžasné jsou i vaše videonávody, které v e-shopu máte. Vůbec jsem nevěděla, že se takto dá paruka upravit. Točíte si videa sama?

Ano, videa točím sama, ale nejsem žádný profík, a tak to je na nich vidět :) Videa ale budou přibývat - detailnější návody a záběry. Zjistila jsem, že mě to i celkem baví.

A máte nějaké plány do budoucna?

Ano, mám. Plánů mám opravdu hodně. V první řadě bych ráda nabídku rozšiřovala o další a další paruky. Sháním více materiálů a informací. Mojí představou je nabízet nejen paruky, ale i mnou ušité šátky či turbany. Za několik let bych si ráda udělala certifikát pro zhotovování permanentního make-upu a otevřela takový jako salón spojený s obchodem, kde bych nabízela ucelený balíček pro ženy bez vlasů, řas a obočí. Ale to jsou zatím jen takové sny, za kterými bude stát ještě mnoho úsilí, času a peněz. Ale bez cíle by to podnikání asi nešlo, takže i kdyby byly velmi náročné, mám za čím jít a čas pak ukáže, co je a co není reálné.

Moc vám děkuji za zodpovězení otázek. Přeji vám mnoho spokojených zákaznic, které díky vašim parukám budou snášet ztrátu vlasů o trošku lépe, a také abyste našla svou cestu k uzdravení.